Nedalo mi to a přihlásila jsem se na jednodenní pečovatelský kurz Červeného kříže. Po absolvování jsem nelenila a obvolala blízké domovy důchodců s otázkou „Chcete mě?“. A v domově seniorů na Dobříši po mně přímo skočili.
Nastupuji s kamarádkou hned 10.11.2020 v plné polní, to znamená respirátor, štít a rukavice. Čekáme na instrukce a hlavní sestra říká: “Jděte si povídat se staroušky!” Jen povídat??? Cítíme se trošku nevyužité, ale vyrážíme. Rozdělíme si patro a už se vrháme do pokojů. Někdo spí, někdo se s námi moc bavit nechce, ale většina babiček a dědečků má radost.
Paní Maděrová je celá dojatá, prý tak krásný den už dlouho neměla. Ráno jsme ji vyvezly ven a odpoledne si s ní povídáme.
Pan Antonín se se mnou směje a najednou pláče. Je mu devadesát a moc se mu stýská po dceři. Tak dochází na první objetí a trošku té slivovice. Nevadí, že řídím? To víte, že ne!
Zato paní Hájková, učitelka z Moravy je přísná. Dává mi recept na plumlovák a příští týden jí musím říct, jaký byl. Ale prý je jí jasné, že se mi nepovede. To má asi pravdu, ale úkol zněl jasně: o víkendu bude plumlovák.
Paní Štychová je tu jen krátce a máme dovoleno jít na procházku do zahrady. Oni jsou totiž všichni již několik týdnů zavření na svých pokojích. Nikdo nesmí k nim a oni nesmí ven. Udělají pár kroků po pokoji, celé dny mlčí. Sestřiček je tu málo, jsou tu úžasně hodné, ale jsou rády, když je obslouží. Na nějaké povídání není čas.
S paní Motlovou je legrace. Asi má těžkou sklerózu, a tak mi v minutových přestávkách chválí starou mikinu, co mám na sobě. Při obědě pomáháme krmit, občas někomu namasírujeme nohy nebo jdeme ven. Najednou mám pocit, že vlastně to povídání je to nejdůležitější, co pro všechny můžeme udělat.
Dnes už jsme protřelé ošetřovatelky, a tak hned zrána dostáváme těžký úkol: umýt paní Kulíkovou. Potíž je v tom, že ona se mýt nechce. Sice se trošku vzpouzí, ale ve čtyřech ji přeneseme na gumovou postel, kterou převezeme do koupelny. Na té ji i sprchujeme, převlékáme a fénujeme. Když tak koukám na tu malou babičku, vidím, že se jako děti rodíme a jako děti umíráme. Rychle si zvykám na to, že ji musím umýt jako velké miminko. Jsou tu s námi sestřičky z koviďárny, celé v kombinézách, tak se ptám, kolik lidí už to dostalo. Odpověď zní: už to nepočítáme.
Odpoledne ještě myjeme Lidunku, která má zkroucené celé tělo po mozkové obrně. S tou si i zanotuju Ježíšku panáčku, jenže když se vrhám tam „dolů“, je tam bobek velký jako sněhová koule. Holt vždycky je něco poprvé, jakýpak s tím štráchy. Lidunka je čisťounká, přebalená a já vyrážím s panem Antonínem na procházku. Včera jsem ho zastihla v trenýrkách a dnes na mě už čeká v kalhotech a saku. Vykračujeme si po zahradě, ale když se vracíme, tak prý jestli ho neoholím? No, jaksi, nikdy jsem to nedělala, ale na něco umřít musí. Má štětku a mýdlo jako za starých časů a bohužel také žiletku z té doby. Ještě si pamatuji, jak se s ní holil můj dědeček. Jsou to nervy, ale jdu na to. Končí krásně oholený, jen z brady mu teče proud krve.
A víte co bylo dnes k obědu? Husa se zelím a knedlíkem. Když nakrmíme babičky, vrháme se samy do jídelny. Paní kuchařky nám ještě šoupnou jako bonus nealko pivo. Pak ještě obejít babičky, které jsme včera nestihly, a také ty, kterým jsme to slíbily. Den utekl jako voda a my už se těšíme, až se s těmi svými příští týden zase uvidíme.
Úvodní foto: Matthias Zomer - Pexels.com
