Letošní oslavy roku 1945, kdy Německo definitivně prohrálo válku a přišel mír, zcela zastínila pandemie. Rozhodli jsme se zalistovat v obecní kronice a připomenou si, co o událostech posledního válečného roku zapsal kronikář Jaromír Tobola, který v Líšnici od roku 1934 působil jako učitel. Dění v letech druhé světové války zaznamenal zpětně až v roce 1948. Po obsazení českých zemí Hitlerem musely obce odevzdat obecní kroniky a zpět ke svým zapisovatelům se dostaly až v roce 1948, kdy byl Tobola zvolen kronikářem…
Počátkem r. 1945 již bylo patrno, že konec války není daleko. Německá vojska byla tlačena z východu i ze západu na území vlastní říše. Nálety letadel se stupňovaly a ve dne i v noci se častokrát opakovaly. V nočních i denních hodinách jsme slýchali vzdálené dunění dopadajících pum i hřmění protiletadlových děl. Všude, zejména pak ve velkých městech nebo v průmyslových podnicích, musely býti zřízeny protiletecké kryty, které bývaly velmi často vyhledávány. Sirény kolísavým tónem ohlašovaly nebezpečí náletu a v té době bylo již nutno vyhledat protiletecký kryt. Všude, tedy i v naší obci, musely být určovány hlídky CPO (civilní protiletecké ochrany). V naší obci hlídaly každou noc 4 osoby – 2 do půlnoci, 2 od půlnoci – strážnice byla v obecním domku čp. . Místním velitelem CPO byl p. Josef Zamrazil z čp. 8.
Téměř každou noc jsme byli probuzeni vzdáleným duněním, které bylo znamením, že některé město bylo postiženo leteckým náletem. Ke konci války pak byly tyto nálety konány i ve dne. Jeden z nejhorších náletů na Prahu byl na Škaredou středu 14. II. 1945, který si vyžádal mnoho lidských životů a jehož byl pisatel této kroniky náhodným účastníkem.
K samému konci války lítali k nám tzv. „hloubkaři“, kteří hlídkovali nad silnicemi a železničními tratěmi. Ničili parní lokomotivy, ochromujíce tak dopravu. Říkalo se jim také „kotláři“. Lítali bleskurychle v malých skupinách a žádné vozidlo neuniklo jejich pozornosti. Bylo zajímavé, že se točili kolem věže líšnického kostela, jako by to byl jejich opěrný bod. Na Řitce se stal obětí jejich náletu domek p. Jelínka, který zapálili při ostřelování nákladního auta. Rovněž několikrát napadli transporty uprchlíků a způsobili v jejich řadách ztráty a zmatek. Při náletu na transport uprchlíků na státní silnici u restaurace „Stop“ (Klinec) zabili několik koní a 2 lidi.
Dne 17. března1945 se zřítilo „ve Vrškách“ německé letadlo, které se rozbilo na tisíc kousků. Z pilota zůstala hromádka masa zabalená do bílého hedvábí padáku. Tato hromádka byla po komisionálním šetření německých orgánů převezena do márnice místního hřbitova a odtud odvezena k pohřbení. U rozbitého letadla musili konat místní občané (hasiči) strážní službu. Tentýž den spadla v našem kraji ještě 2 německá letadla.
Přistěhovalci, o nichž již byla zmínka, procházeli po státní silnici a táhli neznámo kam. Říkali, že jdou přes „Protektorát do Čech“. Všechen svůj majetek měli naložený na vozech pod plachtami. Vozy táhli ubozí koníci nebo voli. Malé děti vezli v kočárcích, na kterých byly patrné zjevy dlouhého putování. Byl hrozný pohled na tyto ubohé lidi bez domova, kteří stále věřili ve vítězství Říše. V některých vesnicích byli dočasně ubytováni a říkalo se jim „národní hosté“. – Majitelé koní z obcí při státní silnici museli těmto uprchlíkům poskytovati přípřež a dopraviti je vždy přes rayon četnické stanice. Protože ve dne byla přeprava po silnici znemožněna nálety hloubkařů, muselo se tak díti toliko v noci. A tak několikrát zdejší sedláci museli se svými koňmi jíti na Baně, kde končil rayon četnické stanice zbraslavské, a dopraviti uprchlíky do rayonu četnické stanice mníšecké. Že to činili s nevšední ochotou, není třeba připomínat.
Dne 18. dubna 1945 přelétla nad naší obcí skupina letadel, z nichž jedno shodilo několik zápalných pum do pole v okolí hostince „u Smíšků“ – čp. 91 – u státní silnice.
Blížící se konec války projevoval se v našem kraji také zvýšenou činností partyzánů, kteří všemožnými prostředky pomáhali likvidovati hroutící se panství okupantů. Rozsáhlé brdské lesy byly jim vhodným útočištěm. Partyzáni se přibližovali až k lidským obydlím, aby si mohli opatřit potravu, ačkoliv převážně byli zásobováni potravou i střelivem vzdušnou cestou. Jejich činnost byla všestranná. V měsíci dubnu 1945 ve 3 hodiny ráno otrávili v Mníšku Němce Jelinka s jeho manželkou, poštovní úřednicí v Mníšku. V tutéž dobu zničili u kaple za Mníškem německé auto s nákladem mouky. Dne 28. dubna 1945 ve 3 hodiny ráno vniklo několik partyzánů do hostince na Varadově (u státní silnice, čp. 90) a zastřelili hostinského jménem Němec. Šlo pravděpodobně o omyl ve jméně osoby, neboť na jejich otázku, kdo je, dostalo se jim odpovědi, že Němec a toto jeho sdělení se mu stalo osudným.
Konec dubna 1945 byl už zřejmým koncem německé slávy. Transporty uprchlíků byly častější a zbědovanější. V úterý dne 1. května 1945 ve 22.15 hod, oznámil rozhlas, že v troskách Berlina zahynul Adolf Hitler, ustanoviv svým nástupcem admirála Dönitze. Státní sekretář Karel Herrmann Frank nařídil ještě, aby na znamení smutku byly na veřejných budovách vyvěšeny vlajky na půl žerdě po dobu 3 dnů. Tohoto nařízení však již nebylo uposlechnuto. V pátek, 4. května 1945, počaly se v Praze rušiti německé nápisy a téhož dne večer byly i v naší obci zabíleny všechny německé nápisy. To bylo v předvečer pražského květnového povstání, které bylo signálem ke konečnému osvobození naší vlasti z kruté německé poroby.
Úvodní foto: Michael Fousert - Unsplash.com
